DOKUMENT: Ústavní stížnost Technických služeb Velké Meziříčí zamítnuta

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Technické služby VM s.r.o., se sídlem Karlov 1398/54, Velké Meziříčí, zastoupeného JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem Polní 92, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 3. 2015, č. j. 12 C 119/2014-110, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, č. j. 15 Co 182/2015-142, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a také principu právní jistoty a důvěry v právo.

Z obsahu ústavní stížností a připojených listin se podává, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou povinován zaplatit žalobkyni M. Kleščové částku 16.348 Kč s příslušenstvím. Dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit náklady řízení. Odvolání proti tomuto rozsudku zamítl rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Krajský soud v Brně. Krajský soud účastníky poučil o tom, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.

Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tzn. ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z principu subsidiarity plyne i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

V nyní projednávaném případě plyne z obsahu ústavní stížnosti, že stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně, napadenému ústavní stížností, z důvodu „procesní opatrnosti“ současně i dovolání k Nejvyššímu soudu, nicméně nedomnívá se, že se v daném případě jedná o spor z pracovněprávního vztahu a protože hodnota plnění nepřesahuje 50.000 Kč, má za to, že dovolání bude odmítnuto jako nepřípustné.

Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě se jedná o nepřípustnou ústavní stížnost, jelikož je věcí samotného Nejvyššího soudu, zda dovolání shledá přípustným (§ 239 o. s. ř.). Jakkoliv se totiž stěžovatel domnívá, že zde nešlo o pracovněprávní vztah [podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání není přípustné, bylo-li v předchozím řízení rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o pracovněprávní vztahy], sám připouští, že obecné soudy dospěly k názoru, že mezi ním a žalobkyní vznikl vztah obdobný vztahu ze závislé práce. Je tak zřejmé, že dovolání v této věci není a priori nepřípustné (krajský soud ostatně stěžovatele výslovně poučil o jeho přípustnosti) a je proto věcí Nejvyššího soudu, do jehož kompetence v této procesní situaci nemůže Ústavní soud nijak zasahovat, jakým způsobem dovolání stěžovatele posoudí.

Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podal předčasně), včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř.

Pokud stěžovatel uvádí, že i kdyby bylo podané dovolání přípustné, je namístě postupovat podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost neodmítnout pro přesah vlastních zájmů stěžovatele, je nutno uvést, že tento „přesah“ nikterak argumentačně nedokládá, když pouze tvrdí, že soudy chybně vyhodnotily nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12, což prý může vést ke stovkám podobných rozhodnutí.

Jak k tomu však opakovaně již dříve uvedl Ústavní soud, jestliže řízení před obecnými soudy stále pokračuje, je ústavní stížnost předčasná a její přípustnosti se zásadně nelze domáhat poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tam uvedená eventualita se týká situace, kdy věc skončila tak, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, čímž bylo řízení před obecnými soudy s konečnou platností skončeno (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3103/07 ze dne 23. 1. 2008 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013). Daný případ je však odlišný, jelikož stěžovatel podal dovolání a řízení před obecnými soudy tak pokračuje. Argumentace stěžovatele, založená na tvrzení (navíc nijak nepodloženém a tedy i značně spekulativním), že se může v budoucnu jednat o stovky řízení, v tomto směru není relevantní, protože ve skutečnosti míří ke snaze apriorního sjednocení judikatury v dané právní otázce, což však primárně není a nemůže být úkolem Ústavního soudu, nýbrž soudů obecných a zejména Nejvyššího soudu.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že „[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.“ Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovateli zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj