Městský nebo státní strom? Pelhřimov uspěl se správní žalobou u Nejvyššího soudu

Město Pelhřimov uspělo u Nejvyššího správního soudu ve sporu o kácení uschlých stromů u rychlostní komunikace na katastru města. Spor je významný především tím, zda povinnost kácet uschlé stromy má být správním úřadem uložena obci (Pelhřimov) nebo správci komunikace (Ředitelství silnic a dálnic).

kladívko

Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 22.10.2012, nařídil žalobci odstranění zdroje ohrožení silnice I/19 – dvou kusů stromů v blízkosti silnice I/19 v intravilánu obce Starý Pelhřimov, které jsou ve velmi špatném stavu – jeden je shnilý a druhý prosychá. Krajský úřad vyšel z toho, že pro stanovení povinnosti udržovat vegetaci v průjezdním úseku silnic není určující aspekt vlastnictví, ale to, že pozemky v průjezdním úseku silnic naplňují znaky veřejného prostranství ve smyslu zákona.

Proti rozhodnutí krajského úřadu podal Pelhřimov odvolání, v němž namítal, že není účastníkem řízení, neboť není vlastníkem, nájemcem ani oprávněným uživatelem stromů.

Krajský úřad se nezabýval ani tím, jak má žalobce naložit s pokáceným dřevem, a ani tím, zda ke kácení má dojít mimo postupy dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“).

Žalovaný odvolání zamítl s tím, že podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.11.1997 ve věci sp.zn. 17 Co 441/97 je silniční vegetace součástí veřejné zeleně, tudíž odpovědným za škodu není vlastník pozemku, ale ten, kdo má povinnost pečovat o údržbu veřejné zeleně ve městě.

Dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.8.2008 ve věci sp.zn. 13 Co 258/2007 vyplývá, že pro stanovení povinnosti udržovat vegetaci v průjezdním úseku silnic není určující aspekt vlastnictví, ale fakt, že pozemky v průjezdním úseku silnic naplňují znaky veřejného prostranství. Slouží-li tyto pozemky obecnému užívání, tj. veřejnému zájmu, musí o ně pečovat obec v rámci plnění úkolů v samostatné působnosti ve smyslu § 35 odst. 2 zákona o obcích, tedy provádět běžnou údržbu vegetace na nich v rozsahu, aby byl zachován účel, ke kterému pozemky slouží. Dovolání proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší soud odmítl.

Ministerstvo dopravy tedy na základě výše citované judikatury dospěl k závěru, že o silniční vegetaci v průjezdním úseku silnice obcí je povinna pečovat obec z toho titulu, že se jedná o veřejnou zeleň, která je součástí veřejného prostranství, a bez ohledu na to, komu pozemky patří.

Krajský úřad jako silniční správní úřad není oprávněn ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), zabývat se otázkou vlastnictví dřevní hmoty. pokračování 3 62A 14/2013 Závěry žalovaného nyní žalobce napadá podanou žalobou.

Město Pelhřimov  v žalobě odkazuje na obsah podaného odvolání a namítá, že  zákon o pozemních komunikacích je nutné vykládat v souladu s dodržením zásady proporcionality. Silniční správní úřad je oprávněn nařídit odstranění zdroje ohrožení prvotně vlastníku. Teprve není-li u vlastníka dána záruka splnění povinnosti, může určit jiný subjekt, který je schopen povinnost splnit.

Neexistuje totiž zákonná úprava, která by krajský úřad opravňovala k uložení předmětné povinnosti žalobci. Ministerstvo dopravy vycházelo pouze z judikatury, kterou aplikovalo v dané věci nesprávně a účelově.

Se závěry rozsudku Krajského soudu v Brně se pak město Pelhřimov neztotožnilo, neboť představují nepřípustně rozšiřující výklad zákona o obcích, který definuje pojem veřejné prostranství pro účely vymezení možnosti stanovení pravidel chování obci v rámci projevu její vrchnostenské moci, obdobně je pojem veřejného prostranství chápán v souvislosti s právem obce stanovit místní poplatek za užívání veřejného prostranství.

Město Pelhřimov dále poukázal na to, že o kácení předmětných stromů vůbec nebyly vyrozuměny dotčené orgány ochrany přírody a krajiny ve smyslu zákona. Účastníkem řízení měl být dále vlastník, resp. Ředitelství silnic a dálnic ČR,. Pokácené dřevo zůstává ve vlastnictví státu a žalovaný, resp. krajský úřad se měli zabývat tím, jak naložit s majetkem třetí osoby. Z výše uvedených důvodů se Město Pelhřimov domáhalo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.

Ministerstvo ve svém vyjádření uvedl, že na problematiku údržby silniční vegetace existují v zásadě dva pohledy. První vychází z obecné zásady soukromoprávní, že vlastnictví zavazuje. Tedy silniční vegetace je součástí pozemku a povinnost o ni pečovat má vlastník. Tento pohled však nebere v úvahu zákon o pozemních komunikacích, který výslovně stanoví, že v případě průjezdního úseku pokračování  silnice (§ 8 zákona o pozemních komunikacích) není silniční vegetace její součástí ani příslušenstvím. Druhý pohled vychází z veřejnoprávní úpravy institutu veřejného prostranství, resp. veřejné zeleně. V souladu s dosavadní judikaturou je založen na obecné povinnosti obcí, uvedené v § 35 odst. 2 zákona o obcích, pečovat o veřejnou zeleň, která je součástí veřejného prostranství, bez ohledu na to, komu pozemky patří.

V této souvislosti žalovaný odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 25.1.2011, sp.zn. IV. ÚS 3639/10. Ministerstvo dopravy navrhlo, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem.

Z obsahu správního spisu vyplynulo, že dne 22.8.2012 Policie ČR (Krajské ředitelství policie kraje Pelhřimov, územní odbor Pelhřimov, dopravní inspektorát) podala návrh na odstranění dvou kusů stromů v blízkosti silnice I/19 (silnice I. třídy) v intravilánu obce Starý Pelhřimov. Důvodem podání návrhu byla skutečnost, že se stromy nachází v těsné blízkosti silnice I/19 a korunou zasahují nad vozovku. S ohledem na to, že jsou z větší části suché, hrozí pád ulomených větví na vozovku a projíždějící vozidla, a tím by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti silničního provozu v daném místě silnice I/19. Ředitelství silnic a dálnic ČR dne 28.8.2012 Městskému úřadu Pelhřimov sdělilo, že jako majetkový správce silnic prvních tříd v kraji Vysočina nemá žádný vztah k údržbě vegetace v průjezdním úseku silnic. Bylo zjištěno, že stromy rostou na parcele Starý Pelhřimov, ve vlastnictví státu, s právem hospodaření zapsaným v katastru nemovitostí pro Ředitelství silnic a dálnic.

Krajský úřad zahájil ve smyslu zákona o pozemních komunikacích správní řízení o odstranění zdroje ohrožení a nařídil žalobci odstranit zdroj ohrožení. V nyní posuzované věci krajský úřad aplikoval zákon o pozemních komunikacích, podle kterého silniční správní úřad zjišťuje zdroje ohrožování dálnice, silnice a místní komunikace a zdroje rušení silničního provozu na nich. Zjistí-li jiný zdroj ohrožení , nařídí silniční správní úřad jeho provozovateli nebo vlastníku odstranění zdroje tohoto ohrožení. Nevyhoví-li  provozovatel nebo vlastník zdroje ohrožení, silniční správní úřad rozhodne o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady.

Zákon o pozemních komunikacích pak stanoví, že vlastníci nemovitostí v sousedství dálnice, silnice a místní komunikace jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dálnice, silnice a místní komunikace nebo přírodními vlivy; vznikne-li toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad.

O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne silniční správní úřad. Jako zdroj ohrožení provozu byly identifikovány uschlé stromy a jako opatření bylo krajským úřadem jako silničním správním úřadem nařízeno jejich pokácení.

Provedení opatření uložil krajský úřad žalobci z toho důvodu, že silniční vegetace je součástí veřejné zeleně, o kterou žalobce – obec pečuje. Pelhřimov nezpochybnil, že by stav stromů předmětný zásah nevyžadoval. Pro soud bylo podstatné nejprve posoudit, zda v daném případě byla aplikována na věc dopadající veřejnoprávní úprava, neboť žalobce namítal, že silniční správní úřad měl postupovat v souladu s požadavky zákona a že ke kácení se nevyjádřil orgán ochrany přírody.

Je nepochybné, že pokácením dřevin na pozemcích přiléhajících k silnici mohou být ovlivněny různé veřejné zájmy; podstatné je, jakým způsobem ochranu veřejných zájmů stanovuje zákonodárce. Pravidla týkající se kácení dřevin obsahuje především zákon  a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu.

Z právní úpravy provedené zákonem vyplývá, že z důvodu ochrany dřevin jako součásti přírody a krajiny zakotvil zákonodárce institut povolení ke kácení dřevin  Jeho smyslem je posoudit zejména funkční a estetický význam dřeviny pro přírodu a krajinu, do jejíhož rázu a charakteru může být pokácením dřeviny zasaženo. S tím ostatně koresponduje zákon, který hovoří o ekologické újmě vzniklé pokácením dřevin.

Zároveň však zákon stanoví, že povolení není třeba ke kácení dřevin, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení. Je tedy zřejmé, že zákonodárce zamýšlel, vedle hlediska ekologického, v určitých případech zohlednit jiné, závažnější hledisko, a to hledisko ochrany života, zdraví a majetku. Proto povolení orgánu ochrany přírody ke kácení z důvodu ohrožení zmiňovaných hodnot nevyžadoval, logicky i proto, že test proporcionality mezi zájmem na ochraně života a zdraví, případně majetku a zájmem ochrany přírody a pokračování krajiny je v případě bezprostředního ohrožení života a zdraví či hrozby škody velkého rozsahu neproveditelný.

Test proporcionality by totiž vždy vedl k závěru o neslučitelnosti poměřovaných práv a hodnot za zmiňované situace bezprostředního ohrožení. Na stejných principech stojí ve vztahu k dřevinám i právní úprava provedená zákonem o pozemních komunikacích,  zákonodárce reflektuje nutnost v případě kácení silniční vegetace vlastníkem dálnice, silnice a místní komunikace vyžádat si vyjádření jak silničního správního úřadu (neboť průběh kácení může mít vliv na bezpečnost provozu apod.) s tím, že vlastník dálnice, silnice a místní komunikace je povinen postupovat podle zvláštních právních předpisů.

S tím ostatně korespondují i závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011 ve věci sp. zn. 7 As 21/2011, která se týkala uložení pokuty Správě a údržbě silnic Plzeňského kraje, příspěvkové organizaci, od České inspekce životního prostředí za nepovolenou změnu krajinného rázu pokácením dvoustranné aleje podél silnice. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatel (Správa a údržba silnic Plzeňského kraje, příspěvková organizace) se měl zajímat, zda krajinný ráz jeho činností nebude dotčen, a proto se měl obrátit na příslušný orgán ochrany přírody.

Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud v daném případě akcentoval, že v případě kácení aleje stromů podél silnice byl správce komunikace povinen před pokácením aleje obrátit se na orgán ochrany přírody. Skutkově se daný případ od nyní projednávaného odlišuje v tom, že kácení nebylo provedeno na základě opatření silničního správního úřadu podle zákona o pozemních komunikacích, ale z důvodu přípravy rekonstrukce komunikace jejím správcem. V nyní projednávaném případě však podle soudu na danou situaci dopadá výlučně právní úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích, která sleduje ochranu jiného veřejného zájmu než ekologického, a to bezpečnosti provozu a ochranu života, zdraví a majetku.

Podmínkou aplikace zákona o pozemních komunikacích je zjištění hrozícího nebezpečí, na které je silniční správní úřad povinen reagovat. Jedná se tedy o situace, kdy z povahy věci zájem na zabránění pádu stromů či jejich částí na silnici v důsledku přírodních vlivů je zcela převažující a s ohledem na hrozící nebezpečí životu, zdraví a majetku proto nelze dát přednost ekologickým a krajinotvorným hlediskům.

Krajský úřad jako silniční správní úřad aplikoval správně právní úpravu, zakotvující jeho pravomoc uložit opatření v případě hrozícího nebezpečí provozu na silnici, která je upravena v § 35 zákona o pozemních komunikacích. K námitce, že žalobce nebyl vlastníkem předmětných stromů, soud uvádí, že žalobce jako obec nepochybně pečuje o veřejnou zeleň. Jedná se o zeleň nacházející se ve veřejně přístupných prostranstvích v intravilánu obce, přičemž plochy veřejné zeleně mohou být vlastněny i subjekty odlišnými od obce. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že není protiústavní, pokud režimu veřejného prostranství podléhají i prostory vlastněné osobami soukromého práva . Pokud tedy zákon o pozemních komunikacích stanoví, že o rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne silniční správní úřad, pak pokud uložení opatření konkrétně žalobci odůvodnil krajský úřad tím, že žalobce jako obec pečuje a provádí údržbu veřejné zeleně (prořezávání, kácení, sekání apod.) v intravilánu obce, kam předmětné stromy spadají, tyto důvody pro uložení opatření pokácet předmětné stromy právě žalobci se jeví zdejšímu soudu jako racionální a v souladu s citovanou právní úpravou; nicméně je představitelné, že by obstálo uložení předmětné povinnosti i Ředitelství silnic a dálnic ČR, které je subjektem oprávněným k hospodaření s řadou pozemků ve vlastnictví státu, nikoliv pouze ostatní plochy – komunikace.

Důvody, které vedly krajský úřad k uložení povinnosti pokácet předmětné stromy žalobci, však v nyní projednávané věci obstojí, obzvláště jednalo-li se o stromy právě v intravilánu obce. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti.

Odpovědět

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Grafickou podobu zajistil WebRex s.r.o.
 
Plastová okna