(VIDEO) Jihlava obnovila hornickou šachtu sv. Jiří s podzemní chodbou

Oblast vrchu Rudný (Šacberk) , která se nachází 613,3 metru nad mořem a historicky se označoval jako Sparberg, patřila v severní části jihlavského rudního obvodu k významným centrům hornické činnosti. Dochovalo se zde několik prospektorsky ověřovaných lokalit a šachetních pásem. Nejvýznamnější rudní ložisko se nachází na jižních svazích a východojihovýchodním úpatí vrchu.

Písemné prameny dokládají hornické práce v této oblasti už od druhého desetiletí 16. století, konkrétně z let 1515, 1541 a 1548. Některé nepřímé indicie však naznačují ještě starší těžební aktivity.

Nejvýznamnějším a technicky nejpokročilejším důlním podnikem v této lokalitě byla právě Šachta sv. Jiří. Největšího rozmachu dosáhla v 80. letech 16. století za působení těžaře Veitta Parhocha. Ten do dolu investoval značné finanční prostředky a zavedl tehdy špičkovou saskou báňskou technologii v podobě pístového čerpacího stroje poháněného vodním kolem. Pro jeho provoz vznikl více než kilometr dlouhý vodní kanál přivádějící vodu ze Zborné.

Šachta dosáhla hloubky přibližně 48 metrů, tedy 24 láter, podnikání však skončilo neúspěchem. K nezdaru přispěly mimořádně vysoké investiční a provozní náklady, nízká kvalita dobývaného zrudnění a pravděpodobně také omezené zkušenosti investorů s horním podnikáním. Velkou finanční zátěž představovalo už samotné odvodňování dolu před instalací čerpacího zařízení. V té době zde pracovalo přibližně 30 dělníků, kteří vynášeli vodu.

Parhoch se postupně silně zadlužil a po jeho smrti kolem roku 1591 důl i s technologickým vybavením zpustl. Zajímavostí je, že část prostředků na financování těžby získával provozováním výčepu vína, což vedlo ke sporům s jihlavskou městskou radou.

Poslední pokus o obnovu těžby proběhl v letech 1713 až 1714 pod názvem sv. Trojice a pod vedením jihlavského primátora G. F. L. Kharnera. Průzkumné práce však potvrdily nízký obsah stříbra v rudě i na odvalech a těžba definitivně skončila. Od té doby zůstal důl opuštěný. V 19. století už sloužil pouze jako místní atrakce, kdy návštěvníci vhazovali do šachty kameny, aby slyšeli jejich dopad do vody.

Důl si prohlédl i znalec jihlavského hornictví Jan Vosáhlo, který schematicky zakreslil i umístění vodního stroje pro odčerpávání vody.

Podle Vosáhla byla těžba stříbra velmi ztrátová.