Klokoč chránil domy před zlými duchy, sloužil jako počitadlo modliteb

„Po babičce klokočí“, zpívá Jiří Suchý ve známé písni. Co to je vlastně klokočí? Je to plod keře, který v minulosti sloužil pro ochranu obydlí před zlými duchy. Hojně se používal i pro ochranu před zlými duchy.

Svůj název získal díky svým tobolkám, klokočí, které při zatřesení chřestí – klokotají. Krása jeho plosů se vyjímá nejen na samotné rostlině, ale i při vytváření líbivých náhrdelníků nebo dříve při výrobě růženců nebo amuletů.

Plody klokoče se doporučovalo sbírat na sv. Michala – 29. září, mají prý pak čarovnou moc.

Kdo je nosí, tomu přinášejí štěstí, ochraňují od nemoci, rozmnožují majetek a chrání věrnost manžela či manželky. Čarovnou moc má též klokočová hůl, která chrání před uřknutím a nadpřirozenými bytostmi. Zkracuje vzdálenosti, kdo ji nosí, toho nohy nebolí a blesk do něho neuhodí.

Klokočí se také doporučovalo užívat jako lék proti moru. Svědectví o tom podal kněz Jáchym, který působil jako preceptor u Hanuše, hraběte z Hardeku na Opočně. Hrabě z Hardeku na svém dvoře zaměstnával ovčáka,který vlastnil lékařské knihy a na smrtelné posteli je hraběti odkázal. Prosil ho, aby si těchto knih vážil, že takové podobné nikde jinde nenajde. Když pak i pan Hanuš umíral, odkázal tyto knihy knězi Jáchymovi. Klokočí je v nich připisována uzdravující moc: „Nejprve toto dřevo aneb strom klokočový má v sobě jádra, kteréž mají o sobě tuto moc. Když jest mor, aby těch jader usušil a prášku z nich nadělal a každé ráno usušil topinku a vinný moctem ji polejíc tím práškem posypal, ráno sněd kousek a octem zapil. I na noc budeš to moci konati, když budeš chtíti lehnouti. To povídám: by měl v sobě třebas 50 bolestí vnitř, rozplynou se a zadkem vyjdou. A jestliže byse buď hlíza aneb pryskejř zevnitř vyvrhl, tehdy usuš topinku, octem ji polej a tím práškem klokočovým posyp, přivaž na bolest a nech do třetího dne, tehdy se seberou a vytekou a sami se prondají a zhojí se s pomocí boží. Potom i měšečky, v kterých ty jádra bejvají klokočový, usušíce je nadělej z nich prášku; ráno i večer kouřiti můžeš v pokoji, i kde líháš, od zlého povětří z božskou pomocí nakažen nebudeš. Při tom také můžeš každý den snísti těch jader klokočových, kolik se líbí v nakaženém povětří.“

V době středověku vznikl i cech řemeslníků, kteří vyráběli z klokoče růžence jako pomůcku k modlitbám. Byli ustanoveni mistři cechu a stanoveny poplatky pro městskou radu. Říkalo se jim rozárníci podle sousloví „Pater noster“, které odděluje jednotlivé dekády modliteb. Právě růženec z klokočí sloužil jako jednoduché počitadlo modliteb.

Výroba růženců vyžadovala značné trpělivosti řemeslníků, plody klokoče bylo potřeba jemně provrtat a spojit drátkem. Postupem času ale začala nahrazovat domácí řemeslnou výrobu tovární výroba a řemeslo rozárníků zaniklo.