Budova jihlavského Magistrátu byla ukradena nacisty židovské rodině za Protektorátu Čechy a Morava

Soudní spor potomků původního židovského majitele o jednu z budov dnešního komplexu jihlavského Magistrátu na Masarykově náměstí odkrývá dosud neznámou událost historie. Na podzim roku 1939 získalo město Jihlava do vlastnictví jednu z budov svého dnešního sídla. Jde o budovu, která je dnes blíže k ulici Hluboká.

Německý starosta Jihlavy Leo Engelmann (jeho funkce se dobově nazývala vládní komisař) vůbec nepodepsal kupní smlouvu a nezaplatil kupní cenu židovské rodině. Potomci rodiny žijí v Austrálii, město Jihlava dál užívá budovu v podstatě ukradenou totalitním nacistickým režimem. Komunistický režim pouze konstatoval, že ukradený majetek nelze židovské rodině vrátit podle Benešových dekretů jako nápravu křivdy. Restituce po roce 1989 se už potomků rodiny netýkaly, neměli československé občanství.

Město Jihlava dnes v soudním sporu namítá vydržení, což je právní institut, kterým může získat vlastnické právo k nemovité věci (např. pozemku nebo domu) na základě její oprávněné a nepřetržité držby po stanovenou dobu. Tento institut chrání poctivého držitele a uvádí faktický stav do souladu se stavem právním. Magistrát budovu užívá od roku 1996, kdy ji získal převodem z vlastnictví státu.

Převod budovy jihlavské radnice patrně pod nátlakem tehdejšího nacistického režimu je dosud neznámou historickou událostí, kterou popisuje pouze současný soudní spor a zčásti pak soudní spor z roku 1949 o uplatnění Dekretu prezidenta republiky 5/1945 (Benešovy dekrety). Dobový soudní verdikt byl sice zamítavý, ale popisuje nátlak nacistického režimu na židovskou rodinu při prodeji majetku v roce 1939.

Okolností hodnou zvláštního zřetele je pak nepodepsání kupní smlouvy a nezaplacení kupní ceny na dohodnutý účet v době Protektorátu Čechy a Morava. A zvlášť divné je i to, že se nepodepsaná kupní slouva dostala do Pozemkových knih. Každý stát i totalitní, má zájem a strikně vyžaduje dodržování zákonů především u svých úředníků.

Nepodepsaná smlouva o koupi nemovitosti od židovské rodiny byla úředně zaevidována i přes nedostatek vůle města Jihlavy jako kupujícího. Každý politický režim (nacistický, komunistický i demokratický) dbá na dodržování úředních pravidel při vyjádření dostatečné vůle k nakládání s nemovitostmi jako osobním majetkem.

Prvoinstanční soud si této okolnosti povšiml a stanovil nepravomocně jako vlastníky budovy Magistrátu potomky původního vlastníka. Díky úřední chybě nacistického starosty Leo Engelmanna tak převod židovského majetku do majetku města Jihlavy vlastně nikdy neproběhl. Nebylo jej možné vrátit podle Benešových dekretů, ani podle restitučních zákonů po roce 1989.

Město Jihlava tak pokojně pomocí institutu vydržení a nepřetržitého užívání od roku 1996 užívá majetek, který nacistický starosta Leo Engelmann získal patrně pod nátlakem od židovské rodiny.

Dávná křivda nacistického režimu na židovské rodině, kterou město Jihlava zvětšila sídlo radnice, má silný morální rozměr a vyžaduje činy současného vedení města.