Otec velitele vzdušných sil AČR: Synovi už neradím, otcovské rady dostal v mládí

Více než čtyřicet let strávil v kokpitu bitevních letounů Suchoj vojenský pilot Zdeněk Štefánik. Dosáhl hodnosti podplukovníka, v pilotní kabině vojenských a dopravních letadel strávil více než deset tisíc hodin.

Generál Emil Boček (vlevo) a vojenský pilot z doby studené války Zdeněk Štefánik

– Jak často jste se bál v kabině vojenského letadla?

Při plnění rozkazu se nesmíte bát. Musíte mít respekt, nemůže to být beze strachu. Že jsem nejlepší pilot v armádě jsem si myslel po leteckém učilišti, to jsem měl nalétáno tak čtyřicet nebo padesát hodin. To bylo po základním výcviku. Pak už ne. Létal jsem čtyřicet tři let a pořád se musíte něčemu učit. Přezkoušení, ve vyšším věku každého půl roku. Pořád jsem byl student. K tomu pravidelné zdravotní prohlídky.

– Pilot létá za každého počasí? Nebo bylo i neletové počasí?

Pilot létá podle meteorologů. Je rozdíl mezi vojenským pilotem a dopravním pilotem. Vojenský pilot dělá takzvané třídy: po skončení leteckého učiliště jste byl pilotem bez třídy. Děláte třetí třídu, pak druhou, pak první. Třetí třída je takové rozlétání se, bojové použití stroje, bombardování, střelba na pohyblivý vzdušný cíl. Druhá třída jsou stížené letové podmínky, nejhorší jsou stížené podmínky v noci. Když jste pilotem první třídy, létáte za všech podmínek. V mracích, nad oblaky. Své možnosti má i aeroplán. Aby jste se dostal na letiště, musíte mít radionavigaci. Letoun dneska přistane už skoro sám, vždyť vidíte ty bezpilotní letadla. Pět nebo sedm let trvalo než jste se stal pilotem první třídy.

– Jak se pilot vyrovná se ztrátou kamaráda při leteckém neštěstí?

Těžce, opravdu těžce. Leteckých katastrof bylo hodně, hlavně na MIG-15. Vzpomínám na jednu katastrofu při které zahynul kamarád Rostislav Minksů. Piloti měli hledat v terénu maketu Honest Johna jako cíl. Vyhoupli se z mraků ve dvojici a Rosťa letěl na „zádech“. Dodneška se nezjistilo proč letěl na zádech. Dnes jsou v letadlech černé skříňky, tehdy (nehoda se stala 15.3.1965) jsme neměli nic. Když nebyli svědci nehody, nikdo nic nevěděl.

– Vy jste chtěl být od malička pilotem?

Konec války jsem zažil v Plzni jako sedmiletý kluk, zažil jsem hloubkaře i nálety na Škodovku. Pak jsem chodil do školy v Aši, se školou jsem viděl skákat parašutisty na letišti v Žatci. Tak jsem řekl děvčatům, že budu taky skákat. A musel jsem to splnit. Letecké učiliště pro nás trvalo tři roky. Létání na Trenérech a pilotní teorie. Na prvním školním leteckém dni na letišti Mladá jsme viděli dvojici letadel, jak na obzoru letí za stromy. Mávají křídly, pak zmizí za stromy. A najednou vyletěl jenom jeden. Druhému zamrzl čistič paliva, motor se zastavil. První letový den ve škole a viděli jsme katastrofu. Pak jsem létal v Bratislavě a Piešťanoch na nadzvukových „sůčkách“.

– Váš syn je generálem Československé armády. Chodí si k vám pro otcovské rady?

Neodvážil bych se. Je to jiná doba, jiné myšlení. Pro mě je synem, ale jinak konec. Neexistuje. Jsem hrdý, že je generálem. Otcovské rady dostal včas, dokud byl mladý. Éra, kdy jsem mu dával rady je pryč.

– Jaké vrtulníky by si měla armáda pořídit místo ruských mašin?

Vrtulníkům nerozumím. Jednou mě v něm kamarád svezl, skákal jsem z nich padákem. Jsem „křídlatý“ pilot, takže žádné rady.

– Co říkáte na hambaté slečny jako kamufláže válečných strojů?

Za socialismu se to nesmělo. Neměli jsme stálé aeroplány. Když jsme měli letový den, tak jsem letěl třeba čtyřikrát na čtyřech různých strojích. Když byli za války bombardéři a měli svůj stroj, tak to bylo něco jiného. Měli stálé stroje.

– Jste nějak příbuzný s generálem Milanem Rastislavem Štefánikem?

To je vojenské tajemství, nemohu to říci.

Letová vizitka pplk. Zdeňka Štefánika