VÍME PRVNÍ: Soud zamítl „testem reality“ Čajánkův návrh reorganizace úzkokolejky jako nepoctivý

Českobudějovický soud zamítl „testem reality“ rok starý reorganizační návrh bývalého předsedy správní rady Jindřichohradeckých místních drah Borise Čajánka jako nepoctivý. Povinnost rozhodnout o tomto návrhu uložil prvoinstančnímu soudu odvolací Vrchní soud.

Podle českobudějovického soudu existují kolem úzkokolejky dva světy, v nichž bývalé vedení provoz úzkokolejky – ten skutečný a pak svět vizí, nenaplněných představ a nesplněných přání předsedy správní rady Borise Čajánka – přičemž průniky těchto dvou světů nejenže neexistují, ale nejspíš nebyly dlužnicí nikdy ani zamýšleny.

Dlužnice naprosto selhala v řízení svého – kdysi (sic na financování z veřejných zdrojů
založeného) prosperujícího – podniku (ještě dlužnicí předložený reorganizační plán počítal
s 85 % výnosy z veřejnoprávních zdrojů n prezentující předpokládaný výhled cash-flow do 30. 6. 2023, podle něhož měly výnosy s veřejných zdrojů činit více než 101 mil. Kč, zatímco vlastní výnosy byly
kalkulovány pouze ve výši 17 mil. Kč). Neschopnost provést dlužnici trvající krizí, resp.
absolutní nepřipravenost dlužnice na ni, prokazoval její management každým svým krokem –
personální politikou počínaje a (ztrátovým) ekonomickým vedením konče, přičemž ani
prodlužované moratorium pro tyto účely nebylo využito.

A přitom na odměňování svého „vrcholného“ managementu dlužnice nijak nešetřila ani
v době, kdy se již evidentně potýkala s finančními problémy a zcela oprávněně si musela klást
i otázky týkající se své další existence, resp. vlastního ekonomického přežití (srov. obchodní
ředitel – 46 000 Kč měsíčně, provozní ředitelka – 51 000 Kč měsíčně, finanční ředitel –
103 000 Kč měsíčně). Dlužnice se tak chovala vlastně nejen krajně nezodpovědně, ale rovněž
přinejmenším i ledabyle.

I kdyby snad soud byl býval před rokem uvěřil v poctivost záměrů dlužnice v počátcích
insolvenčního řízení a důvěřoval záměrům deklarovaným v návrhu na povolení reorganizace
a v připojeném (tehdy, natož dnes po změně stanoviska Raiffeisenbank, a.s. již potřebným
kvórem věřitelů ani nepodpořeném) reorganizačním plánu, prostý běh času býval mohl
prokázat poctivost úmyslů dlužnice. Nestalo se ale ani jedno. Soud měl jednak od počátku
tohoto řízení přinejmenším vážné až zásadní pochybnosti o přístupu dlužnice v souvislosti
s navrhovanou reorganizací, přičemž tento jeho dojem každým dalším dnem probíhajícího
insolvenčního řízení jenom sílil a postupně se i potvrzoval, neboť realitu – na rozdíl od
představ či deklarovaných záměrů dlužnice – lze takříkajíc sledovat „v přímém přenosu“ a je
tudíž snadno prokazatelná, jednak výsledkem veškerého „snažení“ dlužnice bylo, že ještě
krátce před schůzí věřitelů hrozilo, že zbývající majetková podstata bude „projedena“
(majetková podstata byla konzumována rychlostí 600 až 750 tis. Kč měsíčně),
dlužnice byla bez jakéhokoliv oprávnění, povolení či licence nezbytných k provozu
úzkokolejky a důvěra nejen věřitelů, ale rovněž všech dotčených subjektů včetně veřejnosti
i veřejnoprávních korporací byla málem nadobro ztracena.

Rozhodování soudu se tak díky tomuto „testu realitou“ může opřít o zjištění a skutkové okolnosti prokázané zejména přístupem samotné dlužnice a není tudíž založeno jen na hypotetických úvahách či nepřímo dovozovaných závěrech o předpokládaném dopadu navrhovaných opatření či vlastním
přístupu dlužnice, přičemž je zároveň do jisté míry podepřeno též jednoznačným stanoviskem
věřitelů vyjádřeným na jejich první schůzi, která se konala dne 25. 5. 2023, když tito svým
rozhodnutím reorganizaci jednoznačně odmítli, čímž mj. také prokázali, že ani je dlužnice
nepřesvědčila o vhodnosti svého návrhu na povolení reorganizace.

AKTUALIZOVÁNO: O pochybnostech poctivého úmyslu Borise Čajánka při předloženém návrhu reorganizace čtěte více přímo zde.